Většina Čechů se pojišťuje přesně naopak, než by měla

30. 07. 2026 | Josef Navrátil

Které pojistky opravdu potřebujete?

Češi k pojištění přistupují velmi odlišně. Jedni pojišťovnám nevěří a nechávají nepojištěné i to, co by rodinu položilo. Druzí u pokladny k nové pračce bez mrknutí přikoupí prodlouženou záruku. Ani jedna z těchto cest není ideální. Obě se zakládají na pocitu místo čísel a faktů. Pojďme si projít, jak na to jinak.

Pojišťovna není charita

Než začneme pojistky rozdělovat na potřebné a zbytečné, stojí za to říct, co vlastně pojištění je. Sjednáte pojistku a tím vlastně uzavřete obchod: prodáte pojišťovně riziko, že vám vyhoří dům nebo že s autem skončíte „ve škarpě". Pojišťovna riziko převezme a vy jí za to platíte pojistné. Z toho, co na pojistném vybere, musí zaplatit škody, svůj provoz a ještě vydělat, takže dlouhodobě musí vybrat víc, než vyplatí. Čistě z finančního pohledu je prodělečná vlastně každá pojistka.

To ale neznamená, že je pojištění špatný nápad. Znamená to jen, že si ho nekupujeme kvůli výdělku, ale kvůli ochraně před škodou, kterou bychom sami nezaplatili. A z toho vyplývá jednoduché pravidlo: pojišťujte se hlavně proti tomu, co by vám obrátilo život naruby. Rozbitá pračka do první kategorie rozhodně nepatří.

Vyplývá z toho ještě jedna věc, na kterou se často zapomíná. Čím víc peněz máte stranou, tím míň pojistek potřebujete. Mladá rodina s hypotékou a bez větší rezervy potřebuje mnohem širší krytí než rentiér s majetkem za desítky milionů, který si s většinou nepříjemností poradí sám. Pojistná ochrana a finanční rezerva jsou spojené nádoby.

Proč se pojišťujeme přesně naopak

Kdyby se lidé tímhle pravidlem řídili, vypadal by pojistný trh úplně jinak. V praxi se podle něj chová jen menšina a vysvětlení musíme hledat v psychologii. Náš mozek nevyhodnocuje rizika podle pravděpodobnosti, ale podle toho, jak snadno si je dokáže představit.

Rozbitý displej jsme minulý týden viděli u kolegy, ztracený kufr jsme loni zažili na vlastní kůži. Taková rizika před sebou vidíme, umíme si je vybavit se všemi detaily, a tak se proti nim ochotně pojišťujeme. Invalidita třetího stupně je oproti tomu prázdný pojem, který se „nám přece stát nemůže“, přestože by nás zasáhla mnohonásobně víc. Placení životního pojištění pak vypadá jako vyhozené peníze, protože plnění nejspíš nikdy neuvidíme.

Výsledek je přesně opačný, než by měl být. Ochotně platíme za krytí malých snesitelných ztrát a šetříme na krytí ztrát zničujících, proti kterým bychom se měli chránit nejvíce.

Kde se pojistka vyplatí vždycky

Když si pravidlo o neunesitelné škodě promítneme do praxe, vyjdou z něj čtyři oblasti, ve kterých má pojištění smysl téměř pro každého.

Nemovitosti. Vlastní bydlení je pro většinu rodin ten největší majetek, jaký kdy pořídí, a jeho ztráta patří k nejhorším scénářům vůbec. Přesto ho lidé podceňují ze všech nejvíc. Podle České asociace pojišťoven je až 70 % českých nemovitostí podpojištěných a při totální škodě dostanou majitelé v průměru jen 60 % toho, co potřebují na obnovu. Většina lidí si přitom myslí, že to má v pořádku.

Vysvětlení je jednoduché. Smlouvu podepsali před lety a od té doby se jí nedotkli, zatímco ceny nemovitostí, materiálu i řemeslníků mezitím vylétly nahoru. Projděte si proto smlouvu každé dva až tři roky, a když hodnota domu povyroste, ať už přestavbou, nebo vývojem trhu, zvedněte s ní i pojistnou částku. Pár minut práce vás dokáže ochránit před ztrátou v řádu milionů.

Životní pojištění. Druhým pilířem je krytí pro toho, kdo domácnost živí a na jehož příjmu ostatní závisí. Nikdo nechce přemýšlet o tom, že umře nebo přijde o schopnost pracovat. Pro rodinu je to ale rána, ze které se těžko dostává, a peníze jsou v takové chvíli to poslední, co by měl někdo řešit. Přesně na tohle je životní pojištění stavěné: na události málo pravděpodobné, zato zničující.

Pojištění odpovědnosti. Lidově pojistka na blbost. Kdybychom měli z celého trhu vybrat jediný produkt s nejlepším poměrem ceny a užitku, sáhli bychom nejspíš po ní. Za pár stovek ročně pokryje škody, které omylem způsobíte druhým, ať už jde o vytopeného souseda, nebo o lyžaře, do kterého jste na svahu vjeli. A právě u škod na zdraví se částky snadno vyšplhají do milionů, tedy někam, kam žádná běžná rezerva nedosáhne.

Cestovní pojištění. Léčebné výlohy berte při cestách za hranice jako součást výbavy, stejně samozřejmou jako pas. Zásah vrtulníku v Alpách nebo hospitalizace v USA stojí statisíce až miliony korun, zatímco pojistka proti tomu vyjde na zlomek toho, co dáte za samotnou dovolenou. Poměr rizika a ceny tady mluví sám za sebe.

Šedá zóna: záleží na osobní situaci

U další skupiny pojistek se odpověď mění člověk od člověka, protože záleží na hodnotě toho, co chráníte, a na výši vaší rezervy.

Havarijní pojištění. U nového vozu za tři čtvrtě milionu, ještě k tomu pořízeného na úvěr, ho berte jako povinnou výbavu, protože jeho ztrátu byste z vlastních peněz nepokryli. U patnáct let staré ojetiny je to jinak. Podobné auto i drobnou opravu po nehodě zaplatíte z rezervy a roky placeného pojistného vás nakonec vyjdou dráž než samotná škoda.

Pracovní neschopnost. Zaměstnanec s dostatečnou rezervou výpadek příjmu ustojí, protože prvních čtrnáct dní mu náhradu mzdy vyplácí zaměstnavatel a potom nastupuje nemocenská. Živnostníkovi, který si dobrovolné nemocenské pojištění neplatí, se ale příjem propadne rovnou na nulu. A pokud k tomu splácí hypotéku a rodina žije z toho, co vydělá, bez krytí dlouhodobé neschopnosti se neobejde.

Storno zájezdu a pojištění zavazadel. Za prodloužený víkend v Alpách zaplatíte částku, kterou v nejhorším případě pokryjete z rezervy, a pojistka tam smysl nedává. U dražších zájezdů se ale situace obrací. Když za cestu s dětmi dáte půl roku dopředu sto tisíc, storno pojištění už se vyplatí. Stejnou logikou postupujte u zavazadel, pokud třeba vezete drahé vybavení. Rozhoduje vždycky částka, ne samotný typ pojistky.

Pojistky, bez kterých se v klidu obejdete

Zbývá poslední skupina, u které je odpověď nejjednodušší. Učebnicovým příkladem jsou prodloužené záruky na spotřebiče a pojištění displejů mobilů. Rozbitá lednice rodinu s rozumnou rezervou nepoloží, výluky bývají široké a marže prodejce pojištění. Právě proto vám je v elektru nabízejí tak vytrvale: na pojistce často vydělají víc než na samotném spotřebiči.

Do stejné škatulky patří drobná připojištění, která vyplácejí pár stovek denně. Malou škodu zaplatíte z rezervy a ušetříte si k tomu papírování s pojišťovnou i studování podmínek.

Rozhodujte se podle čísel a zdravého rozumu, ne podle pocitů

Když si to shrneme, dobře zajištěná rodina nemá nutně pojištěné úplně všechno. Má pojistky je nastavené správně a s částkami, které odpovídají realitě. V praxi to znamená nemovitost pojištěnou na reálnou cenu, rizikové životní pojištění pro živitele rodiny, pojištění odpovědnosti s dostatečným limitem a havarijní pojištění úměrné ceně auta. Živnostník k tomu přidá krytí pracovní neschopnosti, cestovatelé pak léčebné výlohy v zahraničí.

Vedle toho potřebujete finanční rezervu, ze které drobné škody zaplatíte bez studování výluk a vyplňování formulářů. A tím se vracíme na začátek. Pojišťovně prodáváte riziko a dává to smysl jen tam, kde byste ho sami neunesli. Na všechno ostatní jste tou nejlepší pojišťovnou vy sami.